Konformita

Konformita nebo konformismus (z lat. con-formis, shodného tvaru, podoby) je přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům, požadavkům, normám skupiny či společnosti, v níž člověk žije, a potlačení projevů vlastních. Tento pojem poprvé zmínil ve svém článku A. Jenness.^[1] Někteří autoři se shodují na tom, že určitá míra konformity je jedním z logických důsledků socializace a je podmínkou pro bezkonfliktní fungování společnosti.^[2] Nadměrná konformita ovšem vede k potlačení vlastní individuality, k povrchnímu přijímání společenských rolí, případně k nezodpovědnosti. Bývá například spojována s byrokracií.^[3]

Opakem konformity je antikonformita, záměrné vystupování proti normám společnosti, které se může jevit jako zásadovost, ale i nepružnost, nepřizpůsobivost, a které může přerůst až v revoltu.^[4] Objevuje se nejčastěji u mladých lidí, připisuje se někdy umělcům (bohémům), výjimečným i marginálním osobnostem. Silný antikonformismus může přerůst až v deviantní chování.^[5]

Střed mezi konformitou a antikonformitou tvoří nonkonformita.^[6] Člověk jedná s ohledem na normy své společnosti, ale podle vlastního rozumu. Vše si řádně rozmyslí, ohlíží se na důsledky svého jednání, bere v potaz několik úhlů pohledu.